Švýcarská garda – usilovně a věrně

 

Synonymem pro ně je odvaha a věrnost. Věrnost a obětavost, která se dá srovnat s oddaností a věrností osobních strážců amerických prezidentů. Pokud bude třeba položit život za svatého otce, nebudou váhat. O kom je řeč? Přece o Švýcarské gardě. Gardě strážící papeže ve Vatikánu. Její jméno je opravdu prestižní a její historie sahá do konce 15. století.

Založení tradice

Tehdejší papež Sixtus IV. podepsal dohodu se Švýcarskem o tom, že mohou verbovat švýcarské žoldáky, pro které nechal zřídit i kasárny. Situace v tehdejším Švýcarsku byla taková, že pro mladší syny ze statků znamenalo naverbování obrovskou příležitost. Kamenitá a hornatá půda totiž příliš nevynášela a bylo těžké ji obdělávat. Statek v té době dědil vždy nejstarší syn a mladší z nich se vydávali do Evropy, kde udatně bojovali za toho, kdo si je jako žoldnéře najal. Švýcaři byli věrní, neúplatní a velmi stateční. Proto, se papežova garda nemohla skládat z nikoho jiného než právě z těchto žoldnéřů.

V roce 1506 vpochodovala do Vatikánu skupina 150 mužů, naprosto oddaných papežskému stolci, Švýcaři byli rovněž katolíci, pod velením mladého, ale udatného, Kaspara von Silenena. Na svých uniformách nesli barvy papeže Julia II., který byl Sixtovým nástupcem. Jednalo se o modrou a zlatou barvu, která se nahrazovala žlutou látkou. Postupem času se k těmto dvěma barvám přidala červená, barva rodu Medicejských, ze kterého pocházel další papež Klement VII., nástupce Julia II.

Související obrázek
Sixtus VI. – Sixtinská kaple a Sixtův most „Ponte Sisto“ nesou právě jeho jméno. Zdroj : https://upload.wikimedia.org
Reklama
Přidejte se k nám

1527 – První velká zkouška 

V roce 1527 dostala Švýcarská garda možnost k vykonávání svého poslání. Za branami Říma v lesích čekala přesila žoldáků císaře Karla V., která už pár měsíců nedostala žold. Žoldáci měli Řím pouze zastrašit, tak zněl původní úkol. Ti měli však před sebou jedno z nejbohatších měst tehdejšího světa, centrum katolické moci, která v té době měla pod palcem téměř celý známý svět. Navíc nebylo nijak zvlášť opevněné ani jinak chráněné. Nepředpokládalo se totiž, že bude někdo tak opovážlivý, ba až hloupý, aby útočil na papeže.

Žoldákům to však bylo jedno. Rozhodli se zaútočit a na úkor Říma přijít k pohádkovému bohatství. Když dopochodovali ke zdem, které Řím obíhali, milice složená ze spoře ozbrojených Římanů začala město bránit. Byl zabit vůdce žoldáků, který jediný měl snahu žoldáky umírnit a město pouze zastrašit. Teď už je město v rukou božích a život Klementa VII. v rukou Švýcarské gardy.

Papež Klement VII., příslušník rodu Medicejských. Zdroj : http://epochaplus.cz

Císařští vojáci byli nejen v mnohonásobné přesile, ale i počasí jim hrálo do karet. To ráno, kdy se rozhodli zaútočit na Řím a vzít si nejen svůj žold, byla mlha. Oni proto měli dost času ke zkoumání hradeb a hledání jejich trhlin, aniž by je kdokoliv spozoroval. Nic nebránilo tomu, aby vtrhli do města. Jak je zmíněno výše, hradby a bezpečnost města měli na starosti místní muži, kteří měli proti žoldákům slabou výzbroj, a především jim chyběl vojenský výcvik. Padali jako mouchy a císařští vojáci počali drancovat město. V úmyslu císařských vojáků bylo i unést papeže a požadovat výkupné, což byla sice šílenost, ale vzhledem ke stávající situaci, kdy měli Řím ve svých rukou se to přímo nabízelo. Přišla chvíle Švýcarské gardy, aby zabránila nejhoršímu. Život papeže byl v jejich rukách a každý jeden z nich si toho byl plně vědom.

Zatarasili jedinou uličku, kterou se dalo dostat k papežskému paláci a udatně bojovali. Jejich zbraně byly halapartny, které jsou v podstatě hned několika zbraněmi najednou. Sloužily jako kopí, hákem se dal stáhnout jezdec z koně a do třetice se dalo bojovat i samotnou násadou. Jejich protivníci měli obouruční meče. I přesto, že by se situace mohla zdát hned zprvu naprosto prohraná, Švýcarská garda si držela postavení a formaci a nějakou chvíli se jí dařilo žoldáky držet od papeže dál. Všem bylo ale jasné, že proti takové přesile nemohou zvítězit. Důležité však nebylo přežít, ale zachránit hlavu katolické církve.

Přeživší gardisté se nakonec rozdělili a jedna část odvedla papeže do bezpečí, kde ho bránili svým tělem. Nutno dodat, že papež Klement VII. si až v této chvíli uvědomil, že situace je opravdu vážná. Za zdmi jeho sídla zuřila krvavá řež a on byl přesvědčován o nutnosti svého útěku z Vatikánu dlouho před tím, než situace nabrala takový spád. Papež Klement VII. však odmítal uvěřit, že by někdo mohl na Řím opravdu zaútočit. Byl přesvědčen o tom, že by se nikdo neodvážil.

Dobový obraz – Drancování Říma 1527. Zdroj : https://upload.wikimedia.org

Při drancování přišlo o život 20 000 římských občanů, včetně 147 příslušníků Švýcarské gardy, což je drtivá většina. Důležité však bylo, že papež byl zachráněn. Musel se sice opravdu vykoupit penězi a omilostnění některých exkomunikovaných, ale byl naživu. Švýcarská garda získala za svou odvahu a věrnost prestiž, kterou si nese dodnes. Její oddanost je neměnná již půl tisíciletí. V roce 1870 zachránila Vatikán před postupujícími jednotkami italského království.

Jak se stát členem Švýcarské gardy?

Švýcarská garda funguje do dnešních dnů a dostat se do jejích řad není nic jednoduchého. Předně musíte mít švýcarskou národnost a nezlomnou katolickou víru, čímž pádem i úctu ke svatému otci a ochotu položit za něj život. Bude-li třeba se při atentátu vrhnout do střely. Dále je zapotřebí výborná pověst, fyzická zdatnost, věk 19 až 30 let, výška nad 174 cm a odborné vzdělání a výcvik, kterým prochází i američtí tajní agenti a osobní strážci. Kromě toho se musí skvěle orientovat v systému chodeb, paláců, ale také funkcí a institucí.

Zbraně Švýcarské gardy. Zdroj : http://img.cz.prg.cmestatic.com

Uniformy Švýcarské gardy jsou stále stejné, co se barev i historického střihu týče. I halapartna zůstala, i když není pravda, že by se výzbroj gardy nemodernizovala. Gardisté mají k dispozici také meč, moderní pistole typu SIG P 75 a armádní pušky FAS-90.

 

 

 

 

Sdílejte článek

Komentujte prostřednictvím facebooku